Mateřství je pro mě na prvním místě. Nevěříte? Je možné mít tu drzost a odvážit se s dětmi pracovat? Já si tedy ještě nedávno myslela (z pozice maminky na mateřské, která nepracuje), že když se do toho některá z nás pustí, takže je to bráno pozitivně, a že ji společnost bude držet palce. Ouha, není tomu tak.
Setkávám se se soucitnými pohledy na mé děti, odpovídám na otázky typu "a nepracuješ moc?", snažím se trefně odpovídat na klasické "chlap rodičovskou dovolenou nikdy nezvládne tak, jako ženská". Ráda bych se nad tím tedy pozastavila, protože v tom očividně nejsem sama, přitom si ale připadám jako exot z jiné planety.
Sama nejsem žádná ambicemi posedlá krkavčí matka, která se těší, až vypadne od dětí zpátky mezi dospělé. Mateřskou i rodičovskou si vážně moc užívám, je to dřina a nádhera zároveň. Podařilo se mi nepropadnout sociálnímu vyloučení, což se děje velice často, až na večerní vysedávání po divadlech si žiji celkem stejně jako dřív. Babičky ochotné hlídat, manžel zapojený do chodu domácnosti, terno. Krásnější období jsem vážně v životě nezažila, což taky nemusí být pravidlem. Znám maminky, které jsou na všechno samy, nemají hlídání ani oporu v partnerovi anebo nemají partnera vůbec. A taky jsou maminky, které jsou na hranici chudoby a mají stovku na den, když se zadaří.
Chci tím říct, že za každou z nás je příběh, který nemusí být ostatním zřejmý. A my nemáme povinnost vysvětlovat ostatním, proč děláme to, co děláme, my máme povinnost pouze samy k sobě a ke svým dětem: necítit se vinné. Vina je totiž destruktivní pocit, který provází mnohé maminky celým tím krásným obdobím a nedá jim možnost naplno si užít svoje mateřství, protože se cítí v jednom kuse za něco provinile. Přitom důvody jít do práce před třetím rokem dítěte (což je obecně považováno za jediný správný čas) nejsou jen takové, že to s těmi dětmi nejde vydržet, může jít o finanční nouzi, může jít o šílenou izolaci, ale klidně i o to, že manžel prostě na tu rodičovskou dovolenou chce. Ano, bude to dělat jinak než vy, jinak než si představuje vaše maminka, ale o to přeci nejde ne? Důležitý je vztah, který díky tomu získá s dítětem, důležitá je celá ta zkušenost, kterou si rodina projde a zažije ji společně. Já věřím na zážitky a na to, že sedět bez nich doma v perfektně naklizeném bytě je cesta do pekel.
Sama prožívám velmi složité vnitřní boje, protože jak jsem již zmínila, nepotřebuji se vracet do práce kvůli nějakým ambicím nebo penězům, máme se fakt krásně. O to těžší bylo to rozhodnutí. Kdybych se do volební kampaně nepustila, měla bych ale hrozný pocit z toho, že se v Jihlavě schyluje k tomu, že nám budou vládnout nedemokratické strany, a já neudělala nic proto, aby tomu tak nebylo. Nemám rozhodně pocit, že zachraňuji svět, ale už vím, že konkrétní koalice mají konkrétní dopad na dění ve městě. Svoje děti chci vychovávat v prostředí, které se na prvním místě snaží domluvit a ne se rozhádat. Nechci je vychovávat ve společnosti, která nálepkuje, ubírá některým skupinám práva a jiným nadržuje. A neříkejme, že to nehrozí, tohle hrozí ze všeho nejvíc, a hrozí tady v našem městě. Příští rok můžeme být svědky a přímými aktéry hnědnoucích rozhodnutí. Držme si svobodu rozhodovaní o svých rodinách.
Chtěla bych tedy poprosit všechny, kteří zrovna chtějí ohrnout nos nad pracující mamkou, napočítejte si do deseti a zkuste si říct - nebudu nálepkovat, má k tomu důvod. Můžu to respektovat, i když s tím nesouhlasím.
Vůbec se nechci pouštět do debaty, kdy má a nemá maminka právo dítě nechat na hlídání někomu jinému, protože ta debata nejde vést na obecné úrovni. Za každou z nás je příběh, každá z nás má svoje důvody a motivace. Každá máme jiné dítě, které zvládne či nezvládne různé situace. A myslím, že je na čase být společností, která umí podpořit a vyjádřit respekt. My se musíme naučit žít s tím, že ženy budou (taky) pracovat a chlapi se (taky) starat o děti, ten směr je nevyhnutelný. Směr je nastavený k partnerství, což znamená, že se dva lidi prostě domlouvají na tom, jak co udělají, a nepodřizují se tomu, co od nich někdo čeká. Je na čase si to uvědomit a začít třeba tím, že na každé jednotlivé situaci najdeme něco pozitivního.
