Už od dětských let slýchám o důležitosti fantazie a o tom, jak nezbytná je pro život. Jak mají lidé bez fantazie smutný život, jak je hned veseleji, pokud si umíme třeba jen zablbnout s dětmi. Člověk to bere do jisté míry jako klišé, jako takový ten fakt, který ale nic moc neznamená. Všichni jsme viděli x filmů o tom, jak člověka nakopne, když (byť jen na chvíli) opustí své nudné rutinní činnosti a udělá něco jinak, a známe příběhy třeba o tom, jak se zemí šíří Nicota a je třeba zachránit Fantazii. Filmy, pohádky, co nemají se skutečností moc společného? Musíme přeci pracovat a starat se o koloběh světa a díkybohu za takovéto možnosti odfouknutí u telky. Až poslední dobou mi ale dochází, jak je fantazie naprosto klíčovou schopností/dovedností pro život. A pro řízení a politiku je naprosto nepostradatelná.
Já jsem holka z divadla, celý svůj profesní život pracuji s umělci a pomáhám jim zrealizovat jejich projekty. A musím říct, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla na to, že "zítra musíme vyrobit mechanismus, díky kterému budeme v noci chodit po vodě" anebo že "támhle odtud potom přiletí Katka na hrazdě, tak je potřeba ji tam nějak dostat". Byla jsem dlouho naštvaná na umělce, kteří mě zásobili nesplnitelnými úkoly, chtěli po mně sehnat bizarní věci anebo si přáli hrát na obrovském pomaštěném plechu. Chvílemi jsem i zuřila. Ale ono mě to vždycky přešlo, když jsem viděla výsledek - ono to totiž fungovalo a byla to pecka! Oni totiž měli vizi, ke které prostě onen plech nebo tuna burizonů neodmyslitelně patří, a bez toho by nebylo možné ten výsledek zajistit. Když jsem v prváku na JAMU dostala úkol zajít za školníkem a půjčit si do představení kýbl, tak mě pan Klouda odzbrojil otázkou "a jakej? plecovej, umělohmotnej? barevnej? to ti ta režisérka musí říct, jak jí doneseš něco jinýho, bude ječet". A samozřejmě měl pravdu. Režisérka měla jasnou vizi, chtěla světle modrý kýbl a i školník věděl, že celek tvoří detaily.
Je samozřejmě nesmyslné požadovat po politicích, aby měli takovou fantazii, jako mají umělci, to asi není možné už z podstaty jejich založení. A už vůbec po nich ani nikdo nechce, aby všemu rozuměli, protože to je holý nesmysl. A právě proto fantazii potřebují. Musí ji mít! Musí mít schopnost obrovské představivosti, aby dokázali porozumět slovům odborníků, kteří jim pomáhají se zorientovat v jednotlivý oblastech. Představivost je podle mého naprosto zásadní vlastnost, kterou by politik měl mít. Ale já musím otevřeně říct, že se nyní ocitám na druhé straně barikády: z pozice, kdy jsem si mohla hlavu zavařit, abych zajistila totální fantasmagorie, do pozice, kdy se potýkám s absolutní absencí fantazie. To, že něco nevím a nedovedu si to představit, přeci neznamená, že to neexistuje! Není přeci možné zavrhovat hned v zárodku cokoli, o čem jsem schopný říct akorát to, že o tom nevím vůbec nic. A co hůř, neumím si to ani představit. "Já nevím, co chcete na těch pultech pro trhovce měnit, tam toho moc nevymyslíte, bude to pořád pult a střecha". Ajo. "Co na tom zimáku chcete dělat za architekturu, je to přeci technická budova." Ajo. "Co tam chcete dělat za studie proveditelnosti, bude se tam prostě hrát hokej." Ufff. Nicota útočí.
Diskuse, kde se nejsme schopni shodnout na tak elementárních bodech, jako je například důležitost estetiky a funkčnosti, je strašně složitá. Neříkám, že nemožná, ale prostě to hrozně dlouho trvá. Základní nastavení je prostě naprosto odlišné a hledání cest o to zapeklitější. Chybějící fantazie způsobuje zádrhely v takto pragmatických bodech, nedává nám možnost se trochu rozlétnout, vidět širší obraz celé situace, ze kterého je možné vybrat si nejlepší řešení. Záchranu Fantazie před Nicotou najednou vnímám ne jako pěknou pohádku, ale jako něco naprosto hmatatelného, co ovlivňuje naše každodenní životy, protože je to přítomné a ohrožující.
Co s tím budu dělat já osobně? Asi začnu tím, že budu svojí dceři každý večer před spaním číst, aby jednou měla praštěný nápady a nenechala si vzít, že pohádky jsou fajn i v dospělosti. Jen nevím, jestli to bude stačit.
