O těžkostech pracující matky

Mateřství je pro mě na prvním místě. Nevěříte? Je možné mít tu drzost a odvážit se s dětmi pracovat? Já si tedy ještě nedávno myslela (z pozice maminky na mateřské, která nepracuje), že když se do toho některá z nás pustí, takže je to bráno pozitivně, a že ji společnost bude držet palce. Ouha, není tomu tak. 

Setkávám se se soucitnými pohledy na mé děti, odpovídám na otázky typu "a nepracuješ moc?", snažím se trefně odpovídat na klasické "chlap rodičovskou dovolenou nikdy nezvládne tak, jako ženská". Ráda bych se nad tím tedy pozastavila, protože v tom očividně nejsem sama, přitom si ale připadám jako exot z jiné planety. 

Sama nejsem žádná ambicemi posedlá krkavčí matka, která se těší, až vypadne od dětí zpátky mezi dospělé. Mateřskou i rodičovskou si vážně moc užívám, je to dřina a nádhera zároveň. Podařilo se mi nepropadnout sociálnímu vyloučení, což se děje velice často, až na večerní vysedávání po divadlech si žiji celkem stejně jako dřív. Babičky ochotné hlídat, manžel zapojený do chodu domácnosti, terno. Krásnější období jsem vážně v životě nezažila, což taky nemusí být pravidlem. Znám maminky, které jsou na všechno samy, nemají hlídání ani oporu v partnerovi anebo nemají partnera vůbec. A taky jsou maminky, které jsou na hranici chudoby a mají stovku na den, když se zadaří. 

Chci tím říct, že za každou z nás je příběh, který nemusí být ostatním zřejmý. A my nemáme povinnost vysvětlovat ostatním, proč děláme to, co děláme, my máme povinnost pouze samy k sobě a ke svým dětem: necítit se vinné. Vina je totiž destruktivní pocit, který provází mnohé maminky celým tím krásným obdobím a nedá jim možnost naplno si užít svoje mateřství, protože se cítí v jednom kuse za něco provinile. Přitom důvody jít do práce před třetím rokem dítěte (což je obecně považováno za jediný správný čas) nejsou jen takové, že to s těmi dětmi nejde vydržet, může jít o finanční nouzi, může jít o šílenou izolaci, ale klidně i o to, že manžel prostě na tu rodičovskou dovolenou chce. Ano, bude to dělat jinak než vy, jinak než si představuje vaše maminka, ale o to přeci nejde ne? Důležitý je vztah, který díky tomu získá s dítětem, důležitá je celá ta zkušenost, kterou si rodina projde a zažije ji společně. Já věřím na zážitky a na to, že sedět bez nich doma v perfektně naklizeném bytě je cesta do pekel. 

Sama prožívám velmi složité vnitřní boje, protože jak jsem již zmínila, nepotřebuji se vracet do práce kvůli nějakým ambicím nebo penězům, máme se fakt krásně. O to těžší bylo to rozhodnutí. Kdybych se do volební kampaně nepustila, měla bych ale hrozný pocit z toho, že se v Jihlavě schyluje k tomu, že nám budou vládnout nedemokratické strany, a já neudělala nic proto, aby tomu tak nebylo. Nemám rozhodně pocit, že zachraňuji svět, ale už vím, že konkrétní koalice mají konkrétní dopad na dění ve městě. Svoje děti chci vychovávat v prostředí, které se na prvním místě snaží domluvit a ne se rozhádat. Nechci je vychovávat ve společnosti, která nálepkuje, ubírá některým skupinám práva a jiným nadržuje. A neříkejme, že to nehrozí, tohle hrozí ze všeho nejvíc, a hrozí tady v našem městě. Příští rok můžeme být svědky a přímými aktéry hnědnoucích rozhodnutí. Držme si svobodu rozhodovaní o svých rodinách. 

Chtěla bych tedy poprosit všechny, kteří zrovna chtějí ohrnout nos nad pracující mamkou, napočítejte si do deseti a zkuste si říct - nebudu nálepkovat, má k tomu důvod. Můžu to respektovat, i když s tím nesouhlasím. 

Vůbec se nechci pouštět do debaty, kdy má a nemá maminka právo dítě nechat na hlídání někomu jinému, protože ta debata nejde vést na obecné úrovni. Za každou z nás je příběh, každá z nás má svoje důvody a motivace. Každá máme jiné dítě, které zvládne či nezvládne různé situace. A myslím, že je na čase být společností, která umí podpořit a vyjádřit respekt. My se musíme naučit žít s tím, že ženy budou (taky) pracovat a chlapi se (taky) starat o děti, ten směr je nevyhnutelný. Směr je nastavený k partnerství, což znamená, že se dva lidi prostě domlouvají na tom, jak co udělají, a nepodřizují se tomu, co od nich někdo čeká. Je na čase si to uvědomit a začít třeba tím, že na každé jednotlivé situaci najdeme něco pozitivního.  

O pocitech a ženách (v politice)

Úplně nezávisle na sobě se mě nedávno zeptaly dvě ženy, které uvažují o vstupu do politiky, jak moc byla moje zkušenost traumatizující. Žádné "bylo to těžké?" nebo "co bylo překvapivé" nebo "jak moc to bylo náročné?". Rovnou k věci. Jak moc to bylo traumatizující? Jako kdyby bylo naprosto samozřejmé, že to traumatizující bylo, jen jde o tu míru snesitelnosti. 

Nejdřív mě to fakt rozesmálo, ale doma jsem pak přemýšlela o pocitech, které mou politickou dráhu provázejí, a musím tedy otevřeně přiznat, že strach hraje velkou roli. Nemyslím ochromující strach, takový ten zničující bojkot těla a mysli, ale ten plíživý strach, který způsobuje nervozitu nebo podrážděnost. Co to je? 

Přiznejme si, politika je pořád primárně pánská záležitost. A vzhledem k tomu, že jsem stále na začátku své kariéry, tak musím uznat, že jde také o společnost věkově i profesně vyzrálejší, což člověku na odvaze také nepřidá. Jedno s druhým se pěkně doplňuje, a když k tomu přidáme ještě kamery na zastupitelstvu nebo jadrnou debatu, ze které není východisko, protože nejsme schopni nalézt společný jazyk, máme o slušnou nervózu postaráno. Nutno dodat, že společný jazyk je tedy velká neznámá, stejně jako společný zájem, ačkoli bychom cíle měli mít stejné. Občas pochybuji i o společném hodnotovém žebříčku, ale to je asi na jinou debatu. Pocitovou. Sečteno a podtrženo, není to vlastně o nic horší, než v normální práci, kde je základem komunikace či vyjednávání. Jenže tady se hraje o moc, a to v trochu vyšším měřítku, než v normální práci. A z toho jde strach, protože na úrovni města se rozhoduje o místě kde žijeme, a do toho by se mocenské bojůvky plést neměly (ha ha ha).  

Je to samozřejmě otázka cviku. Moje strachy se daly na ústup, když jsem na radnici trávila více času. Není nad trénink! Člověk lehce otupí, když se do nepříjemných situací dostává opakovaně, ale co je důležitější, naučí se na ně reagovat a zvládat je s humorem. To beru jako velké plus této stinné stránky politické práce. A taky je potřeba brát věci tak nějak s nadhledem a pozitivně. Co mě nezabije, to mě posílí. Hlavně se z toho nepodělat. S úsměvem jde všechno líp. Jo, tyhle řeči mě dokáží totálně vytočit! Samotnou mě překvapilo, jak jsem z toho vypadla po druhém porodu, jak se mi vrátila obrovská nervozita při vystoupení na zastupitelstvu, jak jsem se vlastně začala na vše připravovat jako od začátku. 

Takže jak je to s tím traumatem? Mám pár situací, na které vzpomínám velmi nerada, jako například jednání o zimním stadionu, po kterém se mi zastavila laktace. Taky mám pár trapasů, kterým se už směji, jako když mě dvakrát za sebou představitelé vyšší a vysoké politiky nepodali ruku, ačkoli jsem stála v řadě s ostatními radními (a ještě jsem byla jedna z nich) - mladá holka v sáčku pro ně byla zřejmě spíš asistentkou. A to jsem si napodruhé, již poučená z předchozího nezdaru, nestoupla na kraj řady, ale pěkně doprostřed, přesto mě pan důležitý prostě přešel, ani se na mě nepodíval. Asistentka může stát přeci i v řadě radních. Anebo bylo taky vtipné, když se při jedné debatě všichni titulovali vysokoškolskými tituly nebo funkcemi a mně říkali Karolínko. Halt slovy klasika, holky těžký to maj. Ale trauma z toho nemám, to ne. Mám radost, že jsou za mnou konkrétní výsledky, které reálně změní město k lepšímu. A to je nejvíc! 

Co tím tedy chci říct. Holky a ženy, nebojte se toho. Velká výhoda je, že nemůžete být za hysterku, protože herecké výkony některých kolegů jsou nepřekonatelné. Strach o charakter mít myslím taky nemusíte, peníze z toho nejsou téměř žádné a třeba korupce ke mně tedy za ty čtyři roky nedorazila. A ty strachy já beru jako výzvy, řešení složitých situací tříbí mysl. Bylo by skvělé, kdyby nás bylo na radnici víc, a to nemyslím v pozici úřednic (kde naopak ženy vládnou), ale na pozici političek, které se nebojí trochu rozvířit ty stojaté vody ctihodných pánů, kteří dobře ví, jak se co dělá. 

O roční pauze a o plánech

Bude tomu rok, co jsem publikovala poslední článek. Závěr druhého těhotenství mi vzal veškerou sílu a není ji vlastně nazbyt ani teď, když mám děti s celkem malým věkovým rozestupem. Nicméně i přes ten fičák u nás doma si myslím, že je pro mne politika natolik zábavná, že se jí nechci vzdát. Takže jsem zpět. Dobře, není to až zase tak velká sranda, ale velká škola, velké sebezapření, velká snaha o dosažení Zenu,  to teda politika je. Na odreagování od dětí ideální.  

Médii už proběhla informace, že povedu do podzimních voleb kandidátku Fora Jihlava. Je to pro mne velká pocta, že jsem dostala znovu příležitost vést naši skupinu, trochu se mi z toho klepou kolena, ale výzvy mě prostě baví! 

Ve Foru se toho teď děje hrozně moc. Přicházejí noví lidé, nabídky, nové povinnosti, a i když navenek vlastně mlčíme asi nejvíc za celou dobu našeho působení, pod poklicí to takhle ještě nikdy nebublalo. Práce na programu i příprava kampaně jede v plném proudu. A je to dost odlišné od voleb minulých! Zkušenosti, lidi, naivita i odhodlání, vše se posunulo o kus dál, vše dostalo nový nádech zažitého aktu, vše se řeší s řádným předstihem.  Z celé práce v zastupitelstvu, komisích a výborech, jsme toho hodně pochopili, dost věcí  nám naopak nedává vůbec žádný smysl ani teď po čtyřech letech. Ale to tak asi má být, alespoň je na čem pracovat. 

Mým osobním důvodem, proč jsem před čtyřmi lety šla do politiky, bylo nakopnutí kulturní politiky, která zde dosud neexistovala, a vytvoření funkční strategie pro kulturu. Podařilo se, dokument existuje a je skvělý, akční plán je naplňován, strategie pro kulturu je začleněna do celkové strategie města, a dokonce se propsala i do územního plánu. Pecka! To nikde jinde v republice nemají! A dokonce vznikla na základě spolupráce s Národní sítí Zdravých měst metodika, podle které se to ostatní města mohou naučit podle nás. Obrovská pecka! Děkuji všem zúčastněným úředníkům, tvůrcům strategie a metodiky mapování, vedení města i kolegům ze zastupitelstva, že se ta práce podařila dotáhnout do takového konce, ve který jsem vlastně ani nedoufala. 

A co dál? Teď musíme zatnout zuby a opřít se do dalších voleb, protože městu naše činnost sluší. Máme Jihlavu rádi, to se pak pracuje samo. Plány tedy střádáme, ale zatím jsou tajné (tedy kromě obecně známého plánu vyhrát volby, aby to té Jihlavě slušelo co nejvíc a už brzy). Těšte se!