Svůj první článek věnuji tématu, které je mi nejbližší, vystudovala jsem ho, šla jsem s ním do politiky a teď jsem ráda, že se na něm doopravdy začalo pracovat. Jihlava připravuje první strategii pro kulturu, a to za pomoci expertní skupiny KVAS, z. s., která se tomuto tématu věnuje dlouhodobě i v jiným městech naší země. A proč že mě to tak baví a zajímá?
Strategie jsou fajn
Umí totiž vyřešit spoustu otázek, které si člověk nebo firma kladou, pomůže utřídit si priority, nastavit cíle a způsob, jak jich dosáhnout. To všichni víme. O čem už se ale tolik neví, je, že strategie a plánování se využívá i v kultuře, přestože to na první pohled jde proti sobě. Umění má být přeci dynamické, svobodné, nesvázané nějakým plánem.
Ale je tu jedno velké ALE (podívejte se na video, které to velké ALE načne). Pro to, aby si na jeviště stoupl zpěvák a oblažil nás svým uměním, je třeba zorganizovat pár věcí v zákulisí (na videu MET Opera). Divadla jsou vůbec obrovským soukolím, které musí perfektně fungovat, aby mohla jít opona večer nahoru, tam se bez plánování nelze obejít. Pro výtvarníka se hodí pár galerií anebo vhodný plenér, hudebníci ocení zkušebny, kluby, sály. Zkrátka je třeba mít infrastrukturu, která s uměním počítá a je připravena sloužit, a tu infrastrukturu musí obhospodařovávat lidé, kteří s uměním cítí a vědí, co je kdy kde potřeba, protože řídit kulturní stánek není to samé jako řídit běžnou firmu.
Ne všichni umělci se samozřejmě sdružují do institucí, velká řada jich působí na volné noze. Ale i na ně je třeba myslet, protože jsou to umělci a jednoho dne budou chtít vyrukovat s tím, co umí, a musí pro to mít prostor. A protože se budou chtít držet mimo velké divadlo či zavedenou galerii, budou chtít využít nějaké místo, které primárně neslouží pro umění (a čím uhozenější, tím samozřejmě lepší). A pozor, tam už lze narazit na úředníky, kteří budou mít za úkol vypořádat se s tím, že hudebník chce hrát v ulicích, výtvarník pověsit obrazy na stromy, herec hrát v trolejbuse. A to taky nemusí jít. To by mohl být problém. Koncert na náměstí? Ano, ale jedině s pódiem. Bez pódia to není koncert. To je komerční akce (Vy tam budete po koncertě prodávat cédéčka?). A za komerční akci se musí platit. Aha! Rozmrzelý muzikant se nakonec rozhodne sbalit svá fidlátka a ten komerční koncert raději neudělá, protože hraje jen z radosti a nemá peníze na správní poplatky za zábory a za výlep plakátků na drahých poutačích.
A tady se dostáváme k prvním bodům toho, proč je dobré a vlastně velice potřebné mít minimálně koncepci pro kulturu ve městě. Co neumím pojmenovat, s tím nemůžu pracovat. Nemůžu navrhovat zlepšení, řešit problémy, plánovat. Město tohle všechno musí dělat, jinak se mu budou hromadit nešťastní nevyužití umělci v bytech, jejich potenciál bude skomírat a jednoho dne pověsí tu svou radost na hřebík. A ulice budou zet prázdnotou, což začne časem vadit, tak se to vyřeší tím, že se za velké peníze pozve kapela (ale musí hrát na pódiu, samozřejmě). Zhrzený muzikant bude stát pod tím velkým osvětleným pódiem a říkat si, že je to krásný koncert, ale že ho fakt mrzí, že na tom jevišti není on sám.
Já ten celý proces samozřejmě bagatelizuji, ale chci se dostat k tomu, že v každém městě je spousta lidí, kteří něco umí, tvoří, hrají, vyrábí. A záleží na tom, jestli žijí v prostředí, kde mohou svoje umění zužitkovat, nechat ho rozvíjet a třeba z něj časem vykřesat podnikání nebo to začít učit další lidi nebo mít prostě jen jednou za rok možnost se někde předvést, anebo jestli zůstane jejich kreativita za dveřmi jejich bytu.
Ale co z toho? V Jihlavě?
Sounáležitost, sousedství, komunita, rozvoj ekonomiky, občanská společnost, aktivní život, osobnostní růst, komunikační schopnosti. To všechno roste, když necháte lidem prostor a vhodné podmínky pro jejich kreativitu a rozvoj. Tady už ale také překračujeme hranice koncepce a dostáváme se do delšího časového horizontu, protože aby tohle celé mohlo klapnout, je potřeba víc než tři čtyři roky. Na takovýto ambiciózní plán už je třeba skutečně dlouhodobého napětí sil a dokument, který je opřený o názory široké veřejnosti, všech kulturních aktérů, pracovníků místní správy a všech dalších zúčastněných stran. Znamená to nastartovat dlouhou cestu k tomu, abychom uměli s kulturou ve městě pracovat a využívat její skrytý potenciál k tomu, aby se doopravdy díky kultuře začalo lépe dařit nejen obyvatelům, ale i podnikatelům a firmám. I v té naší Jihlavě.
Ty, kterým zní moje slova jako nereálná pohádka, bych ráda odkázala na Richarda Floridu, který už před 20 lety popsal kreativní třídu a její přínos pro společnost. Termín „kreativní průmysly“, který používá, se stále častěji skloňuje i v našich zeměpisných šířkách, i když zatím vesměs pouze v odborných kruzích. Kreativní průmysly, do kterých řadíme mimo jiné reklamu, architekturu, počítačové hry, design, scénická umění, hudební průmysl, fotografii, film, televizi či rozhlas tak tyto průmysly mimo jiné dokázaly během poslední ekonomické krize, kdy se naprostá většina klasického průmyslu propadala do červených čísel, udržet se nejen v plusu, ale dokonce vykazovat zisk. Jedním z vysvětlení, proč tomu tak bylo, je to, že kreativní průmysly zaměstnávají kreativní lidi, kteří se o sebe umí postarat i ve chvíli, kdy přijdou krušné časy – mají v sobě jakýsi hnací motor, nápady, chuť zkoušet nové věci – jsou prostě kreativní, a to jim nedovolí při ztrátě zaměstnání sedět nečinně doma.
Jasně, je to trochu vyšší level, ale někdy se začít musí. Nebo tedy mělo by se, protože to za to stojí. A pokud v Jihlavě chceme takovéto lidi, tak si je musíme jednak vychovat a jednak je přesvědčit, aby se do Jihlavy přestěhovali. Chci, aby byli obyvatelé Jihlavy tvořiví, odpovědní za sebe a své okolí, protože takoví občané tvoří základ spokojeného města. Proto potřebujeme kvalitní a funkční strategii kultury, díky které budeme moci s kulturou a uměním pracovat, vytvářet vhodné podmínky a podněcovat to tvůrčí podhoubí k růstu. Nemít funkční strategii, která se může stát jakýmsi jízdním řádem v dobách, kdy je nutné se rozhodovat, znamená nechat ležet ladem náš potenciál, nepracovat s tím, co lze zlepšovat, znamená to nebýt atraktivním městem pro život.
Co je samozřejmě nejdůležitější na tom, aby se celý proces mohl rozjet, je nenechat vydobytý dokument ležet v šufleti a až ho schválí zastupitelé, tak se podle něj doopravdy řídit. A také ho nepovažovat za samospásný, cesta k odpovědné občanské společnosti je dlouhá a jedna strategie ji rozhodně nespasí. Ale může pomoct, nakopnout, nasměrovat. Já osobně do právě vznikajícího dokumentu vkládám velké naděje, už jenom proto, že na to jdeme participativně, se zapojením veřejnosti, odborníků, všech aktérů, abychom měli co nejrelevantnější získané informace, a ty informace následně zpracovávají profíci, kteří to nedělají poprvé.
Pokud se někdo z vás bude chtít do procesu přípravy zapojit, tak mě určitě kontaktujte, budu moc ráda a těšit se budu i na komentáře. A za týden nashle!
