Úplně nezávisle na sobě se mě nedávno zeptaly dvě ženy, které uvažují o vstupu do politiky, jak moc byla moje zkušenost traumatizující. Žádné "bylo to těžké?" nebo "co bylo překvapivé" nebo "jak moc to bylo náročné?". Rovnou k věci. Jak moc to bylo traumatizující? Jako kdyby bylo naprosto samozřejmé, že to traumatizující bylo, jen jde o tu míru snesitelnosti.
Nejdřív mě to fakt rozesmálo, ale doma jsem pak přemýšlela o pocitech, které mou politickou dráhu provázejí, a musím tedy otevřeně přiznat, že strach hraje velkou roli. Nemyslím ochromující strach, takový ten zničující bojkot těla a mysli, ale ten plíživý strach, který způsobuje nervozitu nebo podrážděnost. Co to je?
Přiznejme si, politika je pořád primárně pánská záležitost. A vzhledem k tomu, že jsem stále na začátku své kariéry, tak musím uznat, že jde také o společnost věkově i profesně vyzrálejší, což člověku na odvaze také nepřidá. Jedno s druhým se pěkně doplňuje, a když k tomu přidáme ještě kamery na zastupitelstvu nebo jadrnou debatu, ze které není východisko, protože nejsme schopni nalézt společný jazyk, máme o slušnou nervózu postaráno. Nutno dodat, že společný jazyk je tedy velká neznámá, stejně jako společný zájem, ačkoli bychom cíle měli mít stejné. Občas pochybuji i o společném hodnotovém žebříčku, ale to je asi na jinou debatu. Pocitovou. Sečteno a podtrženo, není to vlastně o nic horší, než v normální práci, kde je základem komunikace či vyjednávání. Jenže tady se hraje o moc, a to v trochu vyšším měřítku, než v normální práci. A z toho jde strach, protože na úrovni města se rozhoduje o místě kde žijeme, a do toho by se mocenské bojůvky plést neměly (ha ha ha).
Je to samozřejmě otázka cviku. Moje strachy se daly na ústup, když jsem na radnici trávila více času. Není nad trénink! Člověk lehce otupí, když se do nepříjemných situací dostává opakovaně, ale co je důležitější, naučí se na ně reagovat a zvládat je s humorem. To beru jako velké plus této stinné stránky politické práce. A taky je potřeba brát věci tak nějak s nadhledem a pozitivně. Co mě nezabije, to mě posílí. Hlavně se z toho nepodělat. S úsměvem jde všechno líp. Jo, tyhle řeči mě dokáží totálně vytočit! Samotnou mě překvapilo, jak jsem z toho vypadla po druhém porodu, jak se mi vrátila obrovská nervozita při vystoupení na zastupitelstvu, jak jsem se vlastně začala na vše připravovat jako od začátku.
Takže jak je to s tím traumatem? Mám pár situací, na které vzpomínám velmi nerada, jako například jednání o zimním stadionu, po kterém se mi zastavila laktace. Taky mám pár trapasů, kterým se už směji, jako když mě dvakrát za sebou představitelé vyšší a vysoké politiky nepodali ruku, ačkoli jsem stála v řadě s ostatními radními (a ještě jsem byla jedna z nich) - mladá holka v sáčku pro ně byla zřejmě spíš asistentkou. A to jsem si napodruhé, již poučená z předchozího nezdaru, nestoupla na kraj řady, ale pěkně doprostřed, přesto mě pan důležitý prostě přešel, ani se na mě nepodíval. Asistentka může stát přeci i v řadě radních. Anebo bylo taky vtipné, když se při jedné debatě všichni titulovali vysokoškolskými tituly nebo funkcemi a mně říkali Karolínko. Halt slovy klasika, holky těžký to maj. Ale trauma z toho nemám, to ne. Mám radost, že jsou za mnou konkrétní výsledky, které reálně změní město k lepšímu. A to je nejvíc!
Co tím tedy chci říct. Holky a ženy, nebojte se toho. Velká výhoda je, že nemůžete být za hysterku, protože herecké výkony některých kolegů jsou nepřekonatelné. Strach o charakter mít myslím taky nemusíte, peníze z toho nejsou téměř žádné a třeba korupce ke mně tedy za ty čtyři roky nedorazila. A ty strachy já beru jako výzvy, řešení složitých situací tříbí mysl. Bylo by skvělé, kdyby nás bylo na radnici víc, a to nemyslím v pozici úřednic (kde naopak ženy vládnou), ale na pozici političek, které se nebojí trochu rozvířit ty stojaté vody ctihodných pánů, kteří dobře ví, jak se co dělá.
